Otevřený dopis Pavla Šporcla Vládě ČR, k rukám premiéra

(Praha 22. března 2021) Kultura je na konci zájmu vlády, tvrdí houslista Pavel Šporcl. Aneb po nás potopa…

Úřad vlády ČR
nábřeží Edvarda Beneše 4,
118 01 Praha 1

K rukám předsedy vlády Andreje Babiše

V Říčanech dne 22. března 2021

Vážený pane předsedo,
vážení členové vlády,

Obracím se na Vás jako občan České republiky, jako umělec a jako člověk. Rok po vyhlášení prvního nouzového stavu v České republice je situace v kultuře (a nejen tam) v tak katastrofálním stavu, že si Vás dovoluji na to svým dopisem upozornit, neboť se zdá, že tuto oblast ve svých záměrech zcela pomíjíte.

Někteří z vás možná znají historický román Josefa Tomana Po nás potopa, který přibližuje atmosféru antického Říma za vlády Tiberia a Caliguly. Jen pro připomenutí – vznešená římská společnost a římský senát představuje vrstvu kořistníků, kteří v touze po bohatství uzavřou spojenectví s Caligulou, a dokud on prosazuje jejich zájmy, drží ho v čele státu… Přirovnávat současný český stát k tomuto období antického Říma by bylo příliš jednoduché a určitě i nesprávné. Ale určité paralely dnešního veřejného dění s touto knihou jsou myslím jasné a zřejmé.

Nicméně samotné rčení „po nás potopa“ zřetelně ilustruje stav věcí kolem nás. To, co se děje ve veřejné sféře, nemá myslím v našich moderních porevolučních dějinách obdoby. Obrovský deficit státního rozpočtu, neúměrně vysoké odměny několika státním úředníkům v době, kdy zdravotníci nemají slíbené odměny vůbec nebo jen částečně zaplaceny, v době, kdy jiní zavírají obchody, končí své podnikatelské aktivity, šetří a neví, co s nimi bude dál, neskutečný chaos v očkování, v testování, v systému PES, v objednávání roušek a respirátorů, tajné schůzky „papalášů“ atd. Seznam by byl velmi dlouhý. A to vše řešíme v různých cyklech stále dokola, v době, kdy epidemie trvá už rok, kdy je naše republika v počtu případů na obyvatele mezi nejhoršími na světě. Ještěže máme tak skvělé a odhodlané zdravotníky, kteří na pokraji zhroucení chrání nemocné. Myslím, že je dávno zřejmé, že současný stát se v této mimořádné situaci o nás, jako daňové poplatníky a své občany, nepostará a když, tak s velkými obtížemi a mnohým manažerským selháním. Za tento stav kolem nás ale nemůže pouze Covid, i když pod pláštík pandemie se samozřejmě mnoho věcí schová.

Před pár dny jsem byl hostem ranního vysílání České televize. Byl jsem požádán, abych hovořil o složité situaci základních uměleckých škol a jejich online vyučování. Učit malé děti online na hudební nástroj je totiž velmi náročné a často spíš nemožné, a tak bohužel mnozí rodiče své potomky začínají ze ZUŠ odhlašovat. Já se jim svým způsobem nedivím. Hraní na hudební nástroj je samo o sobě velmi těžké, děti v současné době nemají inspiraci, koncertní vystoupení, kde by se ukázaly, nepracují fyzicky s pedagogem, což je (nejen) u hudby absolutní nutnost. Za celý rok jsem ale neslyšel nějaké východisko, nikdo nenabízí, jak z toho ven, nepřichází s řešením. A pokud ano, tak např. s názorem, že by měli i hráči na dechové stroje používat roušku! Podobné nesmysly se netýkají pouze hudby, ale i sportu. A já se stále sám sebe ptám… Jak zhoubné pro lidské bytí je neustálé sezení doma u počítačů? Proč se nemohou děti scházet se svými učiteli alespoň jeden na jednoho? Proč nemohou běhat venku a získávat imunitu, která je v boji s jakoukoliv nemocí zásadní? To jsou jen některé z mnoha otázek, které si jako občan a rodič pokládám. Abyste mi rozuměli – nejsem proti současným opatřením a za sebe si myslím, že jsou v pořádku. Ale tato situace trvá už rok. Moje děti byly v ZUŠ na hodině houslí a violoncella od loňského března možná pětkrát. Mezitím pracovaly se svými pedagogy po internetu. To ale u hudby, stejně jako sportu, nejde. Přes Skype Vás nikdo nenaučí, jak držet smyčec. Přes WhatsApp neuslyšíte, jak violoncello zní. Ani nevyřežete dřevěnou sošku nebo kliku, nemá vám kdo vést ruku při malbě. A tanec a herectví? Mé dcery mají samozřejmě velkou výhodu, že mají mne, který s nimi cvičí doma. Ale co rodiče, kteří hudbě nerozumí a dali děti do hudebky, aby získaly hudební povědomí a kulturní základ? Pro ty je situace kritická, a tak raději své ratolesti ze ZUŠ stáhnou. Stejně tak je situace složitá pro pedagogy, kteří cítí úplně stejnou frustraci jako jejich studenti na druhé straně. Není fyzický kontakt, není radost z hudby, ze společného času. I když ZUŠ dostaly od vlády přidáno, nemohou peníze rozdělovat, když není dostatek žáků.

Po tomto mém televizním rozhovoru jsem dostal mnoho děkovných zpráv. Ani jsem netušil, jaký rozruch udělám. Díky tomu se ale začal kolem mne ukazovat a pomalu rozplétat další problém, o kterém jsem nevěděl, a který neviditelně proplul mezi všemi „důležitějšími“ věcmi okolo nás. Tím problémem je změna učebních plánů na základních školách. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo ve formě Opatření ministra Roberta Plagy Revizi vzdělávacího programu základního vzdělávání. V průběhu několika dalších let (něco z toho už je aktuální) musí školy přejít na nový RVP ZV, který zavádí vzdělávací obor Informatika s povinnou časovou dotací 2 hodiny na 1. stupni ZŠ a 4 hodiny na 2. stupni. A to na úkor přírodovědných, společenskovědních a uměleckých vzdělávacích oborů, u nichž došlo ke snížení minimálního počtu hodin v rámcovém učebním plánu a k vypuštění některých očekávaných výstupů. To v praxi znamená, že se omezí především hodiny hudební a výtvarné výchovy. K tomuto plánu nebyla dle mých informací přizvána jakákoli odborná veřejnost! Věděli jste to, milí rodičové? Přejete si, aby se z našich dětí stali roboti? Aby neuměly zapívat písničku, nevěděly, kdo je Bedřich Smetana, neměly ani to nejzákladnější kulturní vzdělání? Já tedy rozhodně ne. Přeji si, aby naše děti měly kulturní přehled, znaly hudební historii a aby byl vzdělávací systém vyvážený. Je jasné, že digitalizace je součástí našich každodenních životů a děti se s ní musí naučit pracovat. Ale určitě ne na úkor humanitně-kulturních oborů, které z lidí dělají lidi. Z oborů, které pomáhají dětem v rozvoji osobnosti i kvalitě života. Už tak byla hudební výchova ve školách na minimu časové týdenní dotace, tzn. 1 hodina týdně. Teď je tato dotace ještě snížena. Jdeme tímto směrem proti trendům vývoje ve vyspělých světových zemí, kde se naopak tyto předměty začínají rozšiřovat a podporovat.

A posledním a neméně důležitým stavem věcí kolem nás je, že kultura obecně přestala existovat. Nemám na mysli to, že se nemohou konat koncerty, divadla, jsou zavřené výstavní síně atd. Mám na mysli stav, kdy se o kultuře nemluví, nepíše, je odstavena na vedlejší, možná poslední kolej. Ani si nepamatuji, že bych viděl a slyšel ministra kultury hovořit o kultuře, o nutnosti jejího zachování, psychické a finanční podpoře umělcům, vládu o její důležitosti. Vždyť kultura je nejen náš obrovský vývozní artikl, podle kterého se pozná vyspělá společnost, vyspělý stát. O tom, že kultura schází, mluví pouze normální lidé, tedy její konzumenti, kterým se stýská po koncertech či divadelních představeních i kinech. Slyším a čtu jejich zprávy každý den na svých sociálních sítích. Toho si nesmírně vážím a je to skvělé, ale je to, jak je vidět, málo. Kdyby nevysílala ČT záznamy či přímé přenosy koncertů a divadelních představení, nekonal se z privátní iniciativy koncert Národ sobě a předávání Českých lvů, neštěkl by po nás oficiálně ani pes. My umělci totiž neplníme žaludky, ale „pouze“ duše.

Když už něco v médiích o kultuře zazní, tak ve smyslu, že muzikanti a herci jsou póvl. Zbohatlíci, kteří se jen přetvařují a šmidlají na hudební nástroje, a nic nepotřebují. A pokud se neuživí, měli by dělat něco jiného. Takto to vnímáme z kroků vlády, slyšíme od prezidenta, dalších představitelů a bohužel nás takto vidí i část veřejnosti. Od prezidenta je to o to smutnější, že právě náš nejvyšší představitel by měl kulturu podporovat, měl by si kulturnosti a vzdělanosti svého národa vážit a inspirovat k tomu další. Vláda se nechová o mnoho lépe, resp. mlčí. Kultura je ale nemírně důležitá. Ta seriózní, která národ povznáší a obohacuje – to nejsou pseudocelebrity, které se ukazují na sociálních sítích a fotí na nějakých hezkých zahraničních plážích. Serózní kultura jsou muzikanti, zpěváci, herci, malíři, výtvarníci a další, kteří dennodenně dřou na svých výkonech, chtějí se udržet a zlepšit. I v časech pandemie. Já sám cvičím na housle 3 až 4 hodiny denně, abych bych ve formě, i když nemám žádné koncerty. Herci se učí texty, zpěváci cvičí svůj hlas. Někteří z nás občas streamují, ale to je asi tak vše. Pokud bychom tohle všechno nedělali, přijdeme o svůj um, talent, o dosavadní celoživotní snahu a práci. Stejně jako sportovci, i my se musíme každodenně rozcvičovat, jinak si formu neudržíme nebo se do ní nikdy nevrátíme. Součástí kulturního světa jsou ale i nezávislí filmaři, osvětlovači, bedňáci, inspicienti, garderobiérky, maskéři, pořadatelé koncertů i festivalů, prodejci vstupenek, PR oddělení a mnoho dalších navazujících profesí. Dokonce i smyčcaři a výrobci hudebních nástrojů. Mnoho, možná většina z těchto individuálních profesí, jsou OSVČ. Protože je kultura všeobecně finančně poddimenzovaná, naprostá většina mých kolegů v normální době žije s penězi od měsíce k měsíci. Nemají možnost si ušetřit něco „pod polštář“ A tak si mnoho z nich, když byly zrušeny koncerty nebo představení, muselo najít jinou práci, neboť jim státní podpora nestačí na uživení. Na mnohé z nich, včetně mého výrobce smyčců, se ve vládní pomoci nedostalo vůbec.

Státní podpora pro OSVČ je nedostatečná. A nejen pro OSVČ. Mnoho firem by mohlo vyprávět. Samozřejmě, řeknete si, alespoň něco, ale… Na podpoře kultury se šetří, jak jen to jde. V zahraničí jsou jasně daná pravidla. Muzikanti, ale i firmy dostávají, 70 nebo 80 % příjmů loňského roku podle daňového přiznání. Jasné, stručné, transparentní. U nás se pro OSVČ do této chvíle ujednotila částka 500 Kč na den, což mnohým mým kolegům nestačí na uživení rodiny, zaplacení hypoték atd. Když se podíváte do systému finanční správy, můžete si sami vypočítat, že podpora pro OSVČ na 53 dní, tedy takřka dva měsíce, je 26 500,- Kč. Průměrná měsíční mzda za 3. čtvrtletí roku 2020 byla podle ČSÚ 35 402 Kč. To je obrovský rozdíl. A i když se před pár dny spustila podpora OSVČ na 1 000 Kč denně, je to pozdě. Mnoho z mých kolegů muselo už dávno změnit zaměstnání. Stali se z nich prodavači v obchodech, rozvozci jídla, pekaři atd. Je to až neskutečné a před časem úplně nepředstavitelné. Zdá se vám v pořádku, aby se mnoholetý sólista Národní divadla či houslistka po desítkách let v tak unikátním oboru, jako je hudba, učili, jak se dělají rohlíky, resp. jak se obsluhuje kasa v supermarketu? Mně tedy rozhodně ne. Někteří kolegové na tom byli tak špatně, že museli prodat i své hudební nástroje! To je veliká ostuda, katastrofa, naprosté selhání a nepochopení situace od naší vlády. Z jejího konání se zdá, že si s námi nikdo neví rady a nerozumí našim problémům, systémům, a proto se teď raději tváří, že neexistujeme. Jsme totiž velmi specifická oblast. Např. my v muzice začínáme s hudbou v pěti letech, kdy nastoupíme do ZUŠ. Od té doby každý den hrajeme a cvičíme na své nástroje. A pokud se někdo stane profesionálním muzikantem, je to láska i řehole na celý život. V dnešní době pro 99 % muzikantů i herců ne příliš dobře placená práce v orchestrech, divadlech, v ZUŠ. A tak mnoho z mých kolegů musí mít dvě zaměstnání. Bereme to všichni ale jako poslání. Poslání, které je potřebné, obohacuje společnost, aby se lidé v ní necítili pouze jako matematická či digitální čísla a jejich život byl pestřejší. My všichni naši práci milujeme. Ale snadné to není. Ze současné situace je nám smutno. Mnozí nám vyčítají, že nemáme za poslední měsíce takovou podporu od státu, protože kultura nemá lobbisty jako třeba sport. To je samozřejmě pravda, ale jen z části. Pokud by byla kultura jako taková pro vládu větší prioritou, byla by úplně někde jinde a my bychom se necítili jako Ti na úplném chvostu zájmu.

Doba posledního roku nám ukázala mnohé a mnozí se odhalili v pravém světle. Současná situace je pro všechny velmi psychicky náročná. Týká se to jak domácností, tak i veřejného prostoru. Já jsem všeobecně pozitivně myslící člověk, ve všem a ve všech vidím to lepší. Možná je to chyba, měl bych být více realista. Na druhou stranu jsem tím, kým jsem, a určitě i díky svému pohledu na svět jsem dokázal to, co jsem dokázal. A i když to zatím v žádném případě nevypadá, že by názor kohokoliv z nás byl vyslyšen, tak věřím, že se to brzy změní. Naše země se sice nyní nachází na pomyslném dně společenského a veřejného úpadku a mnoho věcí se kolem nás děje stylem „po nás potopa“. Ale snad se opět ode dna odrazíme. Možná někteří namítnou, že je velmi snadné toto tvrdit v době tak mimořádné. Ale fáze padání začala už několik let před Covidem, nemůžeme tedy házet vše na pandemii. Jen se ten pád za poslední rok zrychlil a zvýraznil. Jako národ jsme se ale vždy z toho nejhoršího dokázali dostat. Věřím, že to zvládneme i tentokrát. Že po potopě začneme znovu. A že nám v tom pomůže i kultura, která je pro národ a společnost tak důležitá. Mimo jiné i proto, abychom se občas dostali z běžných, už tak složitých životů, do jiných, snových, lepších dimenzí.

Pavel Šporcl – houslista

 

Více informací a kontakt:

Mgr. Martina Fišerová
PR manažerka ŠPORCL ARTS Agency, s. r. o.
Email: martina@pavelsporcl.com
Tel.: 725 768 422

Pin It on Pinterest

Share This