Otevřený dopis Pavla Šporcla Vládě ČR, k rukám premiéra

Otevřený dopis Pavla Šporcla Vládě ČR, k rukám premiéra

Otevřený dopis Pavla Šporcla Vládě ČR, k rukám premiéra

(Praha 22. března 2021) Kultura je na konci zájmu vlády, tvrdí houslista Pavel Šporcl. Aneb po nás potopa…

Úřad vlády ČR
nábřeží Edvarda Beneše 4,
118 01 Praha 1

K rukám předsedy vlády Andreje Babiše

V Říčanech dne 22. března 2021

Vážený pane předsedo,
vážení členové vlády,

Obracím se na Vás jako občan České republiky, jako umělec a jako člověk. Rok po vyhlášení prvního nouzového stavu v České republice je situace v kultuře (a nejen tam) v tak katastrofálním stavu, že si Vás dovoluji na to svým dopisem upozornit, neboť se zdá, že tuto oblast ve svých záměrech zcela pomíjíte.

Někteří z vás možná znají historický román Josefa Tomana Po nás potopa, který přibližuje atmosféru antického Říma za vlády Tiberia a Caliguly. Jen pro připomenutí – vznešená římská společnost a římský senát představuje vrstvu kořistníků, kteří v touze po bohatství uzavřou spojenectví s Caligulou, a dokud on prosazuje jejich zájmy, drží ho v čele státu… Přirovnávat současný český stát k tomuto období antického Říma by bylo příliš jednoduché a určitě i nesprávné. Ale určité paralely dnešního veřejného dění s touto knihou jsou myslím jasné a zřejmé.

Nicméně samotné rčení „po nás potopa“ zřetelně ilustruje stav věcí kolem nás. To, co se děje ve veřejné sféře, nemá myslím v našich moderních porevolučních dějinách obdoby. Obrovský deficit státního rozpočtu, neúměrně vysoké odměny několika státním úředníkům v době, kdy zdravotníci nemají slíbené odměny vůbec nebo jen částečně zaplaceny, v době, kdy jiní zavírají obchody, končí své podnikatelské aktivity, šetří a neví, co s nimi bude dál, neskutečný chaos v očkování, v testování, v systému PES, v objednávání roušek a respirátorů, tajné schůzky „papalášů“ atd. Seznam by byl velmi dlouhý. A to vše řešíme v různých cyklech stále dokola, v době, kdy epidemie trvá už rok, kdy je naše republika v počtu případů na obyvatele mezi nejhoršími na světě. Ještěže máme tak skvělé a odhodlané zdravotníky, kteří na pokraji zhroucení chrání nemocné. Myslím, že je dávno zřejmé, že současný stát se v této mimořádné situaci o nás, jako daňové poplatníky a své občany, nepostará a když, tak s velkými obtížemi a mnohým manažerským selháním. Za tento stav kolem nás ale nemůže pouze Covid, i když pod pláštík pandemie se samozřejmě mnoho věcí schová.

Před pár dny jsem byl hostem ranního vysílání České televize. Byl jsem požádán, abych hovořil o složité situaci základních uměleckých škol a jejich online vyučování. Učit malé děti online na hudební nástroj je totiž velmi náročné a často spíš nemožné, a tak bohužel mnozí rodiče své potomky začínají ze ZUŠ odhlašovat. Já se jim svým způsobem nedivím. Hraní na hudební nástroj je samo o sobě velmi těžké, děti v současné době nemají inspiraci, koncertní vystoupení, kde by se ukázaly, nepracují fyzicky s pedagogem, což je (nejen) u hudby absolutní nutnost. Za celý rok jsem ale neslyšel nějaké východisko, nikdo nenabízí, jak z toho ven, nepřichází s řešením. A pokud ano, tak např. s názorem, že by měli i hráči na dechové stroje používat roušku! Podobné nesmysly se netýkají pouze hudby, ale i sportu. A já se stále sám sebe ptám… Jak zhoubné pro lidské bytí je neustálé sezení doma u počítačů? Proč se nemohou děti scházet se svými učiteli alespoň jeden na jednoho? Proč nemohou běhat venku a získávat imunitu, která je v boji s jakoukoliv nemocí zásadní? To jsou jen některé z mnoha otázek, které si jako občan a rodič pokládám. Abyste mi rozuměli – nejsem proti současným opatřením a za sebe si myslím, že jsou v pořádku. Ale tato situace trvá už rok. Moje děti byly v ZUŠ na hodině houslí a violoncella od loňského března možná pětkrát. Mezitím pracovaly se svými pedagogy po internetu. To ale u hudby, stejně jako sportu, nejde. Přes Skype Vás nikdo nenaučí, jak držet smyčec. Přes WhatsApp neuslyšíte, jak violoncello zní. Ani nevyřežete dřevěnou sošku nebo kliku, nemá vám kdo vést ruku při malbě. A tanec a herectví? Mé dcery mají samozřejmě velkou výhodu, že mají mne, který s nimi cvičí doma. Ale co rodiče, kteří hudbě nerozumí a dali děti do hudebky, aby získaly hudební povědomí a kulturní základ? Pro ty je situace kritická, a tak raději své ratolesti ze ZUŠ stáhnou. Stejně tak je situace složitá pro pedagogy, kteří cítí úplně stejnou frustraci jako jejich studenti na druhé straně. Není fyzický kontakt, není radost z hudby, ze společného času. I když ZUŠ dostaly od vlády přidáno, nemohou peníze rozdělovat, když není dostatek žáků.

Po tomto mém televizním rozhovoru jsem dostal mnoho děkovných zpráv. Ani jsem netušil, jaký rozruch udělám. Díky tomu se ale začal kolem mne ukazovat a pomalu rozplétat další problém, o kterém jsem nevěděl, a který neviditelně proplul mezi všemi „důležitějšími“ věcmi okolo nás. Tím problémem je změna učebních plánů na základních školách. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo ve formě Opatření ministra Roberta Plagy Revizi vzdělávacího programu základního vzdělávání. V průběhu několika dalších let (něco z toho už je aktuální) musí školy přejít na nový RVP ZV, který zavádí vzdělávací obor Informatika s povinnou časovou dotací 2 hodiny na 1. stupni ZŠ a 4 hodiny na 2. stupni. A to na úkor přírodovědných, společenskovědních a uměleckých vzdělávacích oborů, u nichž došlo ke snížení minimálního počtu hodin v rámcovém učebním plánu a k vypuštění některých očekávaných výstupů. To v praxi znamená, že se omezí především hodiny hudební a výtvarné výchovy. K tomuto plánu nebyla dle mých informací přizvána jakákoli odborná veřejnost! Věděli jste to, milí rodičové? Přejete si, aby se z našich dětí stali roboti? Aby neuměly zapívat písničku, nevěděly, kdo je Bedřich Smetana, neměly ani to nejzákladnější kulturní vzdělání? Já tedy rozhodně ne. Přeji si, aby naše děti měly kulturní přehled, znaly hudební historii a aby byl vzdělávací systém vyvážený. Je jasné, že digitalizace je součástí našich každodenních životů a děti se s ní musí naučit pracovat. Ale určitě ne na úkor humanitně-kulturních oborů, které z lidí dělají lidi. Z oborů, které pomáhají dětem v rozvoji osobnosti i kvalitě života. Už tak byla hudební výchova ve školách na minimu časové týdenní dotace, tzn. 1 hodina týdně. Teď je tato dotace ještě snížena. Jdeme tímto směrem proti trendům vývoje ve vyspělých světových zemí, kde se naopak tyto předměty začínají rozšiřovat a podporovat.

A posledním a neméně důležitým stavem věcí kolem nás je, že kultura obecně přestala existovat. Nemám na mysli to, že se nemohou konat koncerty, divadla, jsou zavřené výstavní síně atd. Mám na mysli stav, kdy se o kultuře nemluví, nepíše, je odstavena na vedlejší, možná poslední kolej. Ani si nepamatuji, že bych viděl a slyšel ministra kultury hovořit o kultuře, o nutnosti jejího zachování, psychické a finanční podpoře umělcům, vládu o její důležitosti. Vždyť kultura je nejen náš obrovský vývozní artikl, podle kterého se pozná vyspělá společnost, vyspělý stát. O tom, že kultura schází, mluví pouze normální lidé, tedy její konzumenti, kterým se stýská po koncertech či divadelních představeních i kinech. Slyším a čtu jejich zprávy každý den na svých sociálních sítích. Toho si nesmírně vážím a je to skvělé, ale je to, jak je vidět, málo. Kdyby nevysílala ČT záznamy či přímé přenosy koncertů a divadelních představení, nekonal se z privátní iniciativy koncert Národ sobě a předávání Českých lvů, neštěkl by po nás oficiálně ani pes. My umělci totiž neplníme žaludky, ale „pouze“ duše.

Když už něco v médiích o kultuře zazní, tak ve smyslu, že muzikanti a herci jsou póvl. Zbohatlíci, kteří se jen přetvařují a šmidlají na hudební nástroje, a nic nepotřebují. A pokud se neuživí, měli by dělat něco jiného. Takto to vnímáme z kroků vlády, slyšíme od prezidenta, dalších představitelů a bohužel nás takto vidí i část veřejnosti. Od prezidenta je to o to smutnější, že právě náš nejvyšší představitel by měl kulturu podporovat, měl by si kulturnosti a vzdělanosti svého národa vážit a inspirovat k tomu další. Vláda se nechová o mnoho lépe, resp. mlčí. Kultura je ale nemírně důležitá. Ta seriózní, která národ povznáší a obohacuje – to nejsou pseudocelebrity, které se ukazují na sociálních sítích a fotí na nějakých hezkých zahraničních plážích. Serózní kultura jsou muzikanti, zpěváci, herci, malíři, výtvarníci a další, kteří dennodenně dřou na svých výkonech, chtějí se udržet a zlepšit. I v časech pandemie. Já sám cvičím na housle 3 až 4 hodiny denně, abych bych ve formě, i když nemám žádné koncerty. Herci se učí texty, zpěváci cvičí svůj hlas. Někteří z nás občas streamují, ale to je asi tak vše. Pokud bychom tohle všechno nedělali, přijdeme o svůj um, talent, o dosavadní celoživotní snahu a práci. Stejně jako sportovci, i my se musíme každodenně rozcvičovat, jinak si formu neudržíme nebo se do ní nikdy nevrátíme. Součástí kulturního světa jsou ale i nezávislí filmaři, osvětlovači, bedňáci, inspicienti, garderobiérky, maskéři, pořadatelé koncertů i festivalů, prodejci vstupenek, PR oddělení a mnoho dalších navazujících profesí. Dokonce i smyčcaři a výrobci hudebních nástrojů. Mnoho, možná většina z těchto individuálních profesí, jsou OSVČ. Protože je kultura všeobecně finančně poddimenzovaná, naprostá většina mých kolegů v normální době žije s penězi od měsíce k měsíci. Nemají možnost si ušetřit něco „pod polštář“ A tak si mnoho z nich, když byly zrušeny koncerty nebo představení, muselo najít jinou práci, neboť jim státní podpora nestačí na uživení. Na mnohé z nich, včetně mého výrobce smyčců, se ve vládní pomoci nedostalo vůbec.

Státní podpora pro OSVČ je nedostatečná. A nejen pro OSVČ. Mnoho firem by mohlo vyprávět. Samozřejmě, řeknete si, alespoň něco, ale… Na podpoře kultury se šetří, jak jen to jde. V zahraničí jsou jasně daná pravidla. Muzikanti, ale i firmy dostávají, 70 nebo 80 % příjmů loňského roku podle daňového přiznání. Jasné, stručné, transparentní. U nás se pro OSVČ do této chvíle ujednotila částka 500 Kč na den, což mnohým mým kolegům nestačí na uživení rodiny, zaplacení hypoték atd. Když se podíváte do systému finanční správy, můžete si sami vypočítat, že podpora pro OSVČ na 53 dní, tedy takřka dva měsíce, je 26 500,- Kč. Průměrná měsíční mzda za 3. čtvrtletí roku 2020 byla podle ČSÚ 35 402 Kč. To je obrovský rozdíl. A i když se před pár dny spustila podpora OSVČ na 1 000 Kč denně, je to pozdě. Mnoho z mých kolegů muselo už dávno změnit zaměstnání. Stali se z nich prodavači v obchodech, rozvozci jídla, pekaři atd. Je to až neskutečné a před časem úplně nepředstavitelné. Zdá se vám v pořádku, aby se mnoholetý sólista Národní divadla či houslistka po desítkách let v tak unikátním oboru, jako je hudba, učili, jak se dělají rohlíky, resp. jak se obsluhuje kasa v supermarketu? Mně tedy rozhodně ne. Někteří kolegové na tom byli tak špatně, že museli prodat i své hudební nástroje! To je veliká ostuda, katastrofa, naprosté selhání a nepochopení situace od naší vlády. Z jejího konání se zdá, že si s námi nikdo neví rady a nerozumí našim problémům, systémům, a proto se teď raději tváří, že neexistujeme. Jsme totiž velmi specifická oblast. Např. my v muzice začínáme s hudbou v pěti letech, kdy nastoupíme do ZUŠ. Od té doby každý den hrajeme a cvičíme na své nástroje. A pokud se někdo stane profesionálním muzikantem, je to láska i řehole na celý život. V dnešní době pro 99 % muzikantů i herců ne příliš dobře placená práce v orchestrech, divadlech, v ZUŠ. A tak mnoho z mých kolegů musí mít dvě zaměstnání. Bereme to všichni ale jako poslání. Poslání, které je potřebné, obohacuje společnost, aby se lidé v ní necítili pouze jako matematická či digitální čísla a jejich život byl pestřejší. My všichni naši práci milujeme. Ale snadné to není. Ze současné situace je nám smutno. Mnozí nám vyčítají, že nemáme za poslední měsíce takovou podporu od státu, protože kultura nemá lobbisty jako třeba sport. To je samozřejmě pravda, ale jen z části. Pokud by byla kultura jako taková pro vládu větší prioritou, byla by úplně někde jinde a my bychom se necítili jako Ti na úplném chvostu zájmu.

Doba posledního roku nám ukázala mnohé a mnozí se odhalili v pravém světle. Současná situace je pro všechny velmi psychicky náročná. Týká se to jak domácností, tak i veřejného prostoru. Já jsem všeobecně pozitivně myslící člověk, ve všem a ve všech vidím to lepší. Možná je to chyba, měl bych být více realista. Na druhou stranu jsem tím, kým jsem, a určitě i díky svému pohledu na svět jsem dokázal to, co jsem dokázal. A i když to zatím v žádném případě nevypadá, že by názor kohokoliv z nás byl vyslyšen, tak věřím, že se to brzy změní. Naše země se sice nyní nachází na pomyslném dně společenského a veřejného úpadku a mnoho věcí se kolem nás děje stylem „po nás potopa“. Ale snad se opět ode dna odrazíme. Možná někteří namítnou, že je velmi snadné toto tvrdit v době tak mimořádné. Ale fáze padání začala už několik let před Covidem, nemůžeme tedy házet vše na pandemii. Jen se ten pád za poslední rok zrychlil a zvýraznil. Jako národ jsme se ale vždy z toho nejhoršího dokázali dostat. Věřím, že to zvládneme i tentokrát. Že po potopě začneme znovu. A že nám v tom pomůže i kultura, která je pro národ a společnost tak důležitá. Mimo jiné i proto, abychom se občas dostali z běžných, už tak složitých životů, do jiných, snových, lepších dimenzí.

Pavel Šporcl – houslista

 

Více informací a kontakt:

Mgr. Martina Fišerová
PR manažerka ŠPORCL ARTS Agency, s. r. o.
Email: martina@pavelsporcl.com
Tel.: 725 768 422

Bulletin 6. -12. března 2021

Bulletin 6. -12. března 2021

Milí přátelé,

máme za sebou další týden a já k Vám opět přicházím se souhrnem toho, co mě zaujalo, potěšilo i rozladilo v týdnu

6. – 12. března 2021

Co bylo pro mne důležité:

Možná jste si u mě na facebooku všimli, že v poslední době hodně vařím. Není to v žádném případě náhoda. Vaření mne sice moc baví, ale v tomto případě to bylo víceméně z donucení. Vy, co sledujete Bářin facebook, zajisté víte, že ani nám se, při veškeré opatrnosti, nemoc Covid-19 nevyhnula. Naštěstí bez větších problémů a pouze u Báry. I tak jsme prožívali několik nervózních dní. Všichni jsme samozřejmě dodržovali striktní karanténu, ve které jsem se jako správný starostlivý manžel, musel starat, vařil, uklízel, nosil čaje atd… A co jsem v posledních 14 dnech vařil? Samé dobroty…Pomerančové kuře, barbecue žebra, pizzu, špagety, připravil s Violettkou sushi a mnoho dalších dobrot. Určitě byste si pochutnali o)

Na co jsem se díval:

Naše dcery mají tento týden jarní prázdniny. Sice to nejsou, díky nouzovému stavu, prázdniny, na které by do konce života vzpomínaly, protože naše aktivity, stejně jako u všech ostatních, jsou na bodu 0. Nicméně máme alespoň čas na společné chvilky u sledování vybraných filmů. Jedním z nich byl Rakeťák. Film o Eltonu Johnovi a jeho životě. Sám Elton si tento snímek produkoval a hlavní představitel Taron Egerton dostal Zlatý Glóbus za ztvárnění tohoto legendárního zpěváka a pianisty. Jak asi tušíte, je to film o životě, překonávání překážek, drog, alkoholu…až do velmi pozitivního konce bez drog a s láskou, kterou Elton John celý život hledal. A samozřejmě je ve filmu použita skvělá hudba. Pokud máte příležitost, podívejte se na něj.

N. Paganini – 24 Capriccií

I tento týden si představíme další z 24 Capriccií N. Paganiniho. Tentokrát č. 6. Ne často hraná, ale opět velmi obtížná etuda, přezdívaná „trylek“ . Využívá trylků s rychlým střídáním různých tónů akordu v jednom z hlasů. V jedné linii se hraje melodie, na druhé tremolo/trylek. Toto Capriccio právě cvičím, ale raději přenechám provedení mému kolegovi Alexandru Markovi.

Co mě rozesmálo

Tučňák, kterého naháněly kosatky, se snažil zachránit skokem na člun plný turistů. Zažil hodně perné chvilky!

A poslední struna, navíc

jen myšlenka nad rámec běžného rozsahu tohoto Bulletinu. Je mi velmi líto odchodu Jana Vodňanského. Kdysi jsem se s ním potkal a na setkání stále vzpomínám. Jeho písně jsou legendární a spojení s Petrem Skoumalem bylo geniální. Jeden díl mých Hudebních perliček jsme připravili právě z jejich písní. Ten bohužel nemám ještě k dispozici, tak si Jana Vodňanského chci připomenout jednou z jeho krásných písní …

Bulletin 6. -12. března 2021

Bulletin 27. února – 5. března 2021

Milí přátelé,

máme za sebou další týden a já k Vám opět přicházím se souhrnem toho, co mě zaujalo, potěšilo i rozladilo v týdnu

27. února – 5. března 2021

Co bylo pro mne důležité:

Včera, 4. března před 343 lety, se v Benátkách narodil můj oblíbený barokní skladatel Antonio Lucio Vivaldi, houslista, dirigent a hudební pedagog. Ke hře na housle jej přivedl otec, který působil jako houslista v orchestru při katedrále sv. Marka. Studoval také hru na varhany a hudební teorii. Jeho Čtvero ročních období jsem hrál mnohokrát. V roce 2015 jsem tuto báječnou skladbu natočil pro Supraphon. Vy si ji můžete v mém podání zakoupit v našem e-shopu. CD samozřejmě, jako vždy, vlastnoručně podepíšu. Tady je malá ochutnávka…

A ještě jedna oslava:

O dva dny dříve, 2. března před 197 lety, tedy v roce 1824, se narodil další skladatel, tentokrát náš – Bedřich Smetana. Pevně věřím, že stejně jako Vivaldiho dílo znáte Smetanovu Mou vlast nebo operu Prodaná nevěsta. Pro housle zkomponoval dvě krásná dua Z domoviny. I tuto skladbu jsem s velkou radostí natočil na své první supraphonské album, říkaly jsme mu Žlutomodré. Nahrávali jsme ho s Petrem Jiříkovským v Rudolfinu. Jsou na něm nádherné skladby českých autorů. O Smetanovi jsem také natočil jeden díl mých Hudebních perliček.

Na co jsem se díval:

Pokud Vás zajímá, co se děje ve světě vesmírných projektů – nedávno jsme si tady psali o přistání americké sondy na Marsu – určitě sledujete, co všechno v tomto segmentu vytváří americký miliardář Elon Musk, kterému patří i auta Tesla. Musk se velmi angažuje ve vesmírném programu s jeho raketami SpaceX. Když jsme byli s rodinou v Californii v roce 2016, měli jsme možnost navštívit právě tuto laboratoř vesmírných lodí. Bylo to neuvěřitelné, krásný a zajímavý prostor. A skvělá zrmzlina pro zaměstnance o). Dokonce jsem vyfocen i vedle jedné rakety, která za 10 dní nato startovala. Ale bohužel tu fotku nemůžu nejít, tak mi musíte věřit o).

N. Paganini – 24 Capriccií

Opět pokročíme ve zkoumání 24 Capriccií N. Paganiniho. Dnešek nám vychází na mé oblíbené č. 5. Tohle Capriccio jsem hrál mnohokrát, často ho používám jako přídavek. Začíná a končí rozloženými akordy, které následují rychlé stupnice směrem dolů. Prostřední část je velmi rychlá, šestnáctinové běhy po všech strunách. A jak už to u Paganiniho bývá, není to procházka růžovou zahradou o).

Dnešní Bulletin je speciální v tom, že se hodně týká hudby, kterou často hraji. Není tedy možná překvapení, že i toto Capriccio jsem natočil na mé paganinské album. Vy si ho teď „živě“ můžete poslechnout z mého poslednícho londýnského vystoupení.

Bulletin 6. -12. března 2021

Bulletin 20. – 26. února 2021

Milí přátelé,

máme za sebou další týden a já k Vám opět přicházím se souhrnem toho, co mě zaujalo, potěšilo i rozladilo v týdnu

20. – 26. února 2021

 

Co bylo pro mne důležité:

V neděli 21. února by se dožil 100 let slavný ilustrátor Zdeněk Miller. Dal nejenom nám, ale celému světu slavného krtečka. Také jste na něm vyrostli? Myslím, že všechny děti ho milovaly a milují dodnes. Jednu jeho příhodu Vám nabízím.

Na co jsem se díval:

Viděl jsem dnes už kultovní horor The Shining (Osvícení) režiséra Stanleyho Kubricka s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. Ve filmu byla použita hudba skvělých skladatelů, jako byli Hector Berlioz, Béla Bartók nebo György Ligeti. A právě ukázku skladby Bély Bartóka Music for Strings v provedení berlínské filharmonie pod taktovkou legendárního Herberta von Karajana Vám nabízím k poslechu.

Kde budu hrát:

V Národním divadle na obrovském koncertě Národ sobě – kultura tobě, kde vystoupí muzikanti napříč všemi žánry. Zahraji Vám v exkluzivním provedení svou skladbu Magical 24, na které se mnou bude spolupracovat beatboxer Jaro Cossiga. Klasická hudba se opravdu nedá spoutat žádnými hranicemi. Podívejte se v sobotu večer na přímý přenos ČT Art.

Mimochodem, pokud se Vám skladba líbí, rád Vám ji zašlu v nejlepší kvalitě na designovém USB flash disku, stačí se podívat do mého e-shopu. Jsou tam pro Vás i jiné dárky, třeba jimi někoho potěšíte.

N. Paganini – 24 Capriccií

Dnes Vám představím další, tentokrát č. 4 z 24 Capriccií pro sólové housle. Patří k těm nejtěžším. Po pomalém začátku přijdou přetěžké pasáže v terciích s přesahy do decimových stupnic. Levá i pravá ruka neví, kam dřív. Kdo zahraje toto Capriccio, zvládne už i všechny ostatní. Teď ho právě cvičím – držte mi place o))) Zde je ukázka ve skvělém provedení Alexandra Markova.

Bulletin 6. -12. března 2021

Bulletin 13. – 19. února 2021

Milí přátelé,

máme za sebou další týden a já k Vám opět přicházím se souhrnem toho, co mě zaujalo, potěšilo i rozladilo v týdnu

13. – 19. února 2021

Co bylo pro mne důležité:

18. února by oslavil své 89. narozeniny skvělý český režisér a skvělý člověk Miloš Forman, držitel Oscara za dnes již kultovní film Amadeus, který se natáčel v Praze. Amerika soudruhům sice vadila, dolary už méně. Forman se tak mohl na půl roku vrátit zpět do vlasti i přesto, že jeho předchozí žádosti o vízum byly neúspěšné. Na hollywoodské produkci Amadea se podílely desítky českých profesionálů, některé z vedlejších postav ztvárnili také čeští herci a herečky (např. Zdeněk Srstka, Jitka Molavcová, Karel Fiala). Natáčelo se v atraktivních lokalitách staré Prahy a štábu se stovkami komparsistů si nešlo nevšimnout, přesto v místním tisku nesměla být o ničem ani zmínka. Jsem rád, že je tato doba již za námi!

Kdykoliv jdu v Londýně okolo kostela Sv. Martina v Polích, vzpomenu si na skvělou Mozartovu hudbu, kterou nahrával právě orchestr, který v tomto kostele vznikl.

 

Na co jsem se díval:

Na přistání amerického průzkumného robota Perseverance na Marsu. Dívali jste se také? Koukat na přímý přenos bylo něco neuvěřitelného. Vzrušující zážitek. Sledoval jsem Seznam.cz i americkou CNN. Z té bylo jasné, že se dívá takřka celá Amerika, školní třídy atd. Byl to obrovský úspěch v dějinách, protože přistání vyžadovalo velmi nebezpečný manévr, který vědci nazvali „sedm minut hrůzy“. A ten se podařil. Vy se na záznam přistání můžete podívat také.

Kde jsem hrál:

V pondělí 15. února proběhl z krásných prostor Národního technického muzea stream slavnostního koncertu u příležitosti 10. výročí znovuotevření muzea. Samozřejmě se hrálo bez publika, ale krásné lokomotivy a historické vozy nám publikum alespoň částečně nahradily. Hlavním protagonistou koncertu byl náš špičkový kytarista a skladatel Lukáš Sommer, který hrál v různých koutech muzea na různé kytary převážně své skladby. Jako host a patron koncertu jsem vystoupil i já a společně s Lukášem jsme zahráli Paganiniho Centone di sonata – nejprve v hlavní hale a na konci v císařském vagóně. Zde je malá ukázka našeho společného hraní, celý koncert pak můžete zhlédnout zde.

N. Paganini – 24 Capriccií

Budeme dnes také pokračovat v objevování jednotlivých Capricií N. Paganiniho. Dnes to bude č. 3. Začíná působivou monumentální melodickou linkou v oktávách na D a G struně. Aby poté v ryhlé pasáži prsty levé ruky pod dlouhým legátem nevěděly, kam dřív o). Já sice toto Capriccio právě cvičím na housle, ale ještě není tak dokonalé, abych Vám ho předvedl. Nechám to tedy na svém kolegovi a kamarádovi Shlomo Mintzovi, který všechna Capriccia hraje naprosto famózně. 

 

Pin It on Pinterest